Zvoní zvonek a ve dveřích stojí oblíbená babička s noční košilkou, kterou potřebuje zkrátit na délku asi takhle támhle dole a šmrdlá rukou někde u stehen.
Mezi řečí jen tak, hladce, se mě babička zeptá, zda vím, kdo mě udal! Ihned z noční košilky sype jména, bydliště, nepovedené manželství oné údajné udavačky a rodinnou anamnézu. I když vůbec netuším, o jakém udání vlastně mluví, tak začínám tušit, že košilku mohu zkrátit kdekoliv. O tu tady totiž vlastně vůbec nejde a zvu babičku dál na kafe.
Kafe s manželem nepijeme, ale už jsme pochopili, jak se věci mají.
